Stromeček

Blížila se druhá adventní neděle. Cestou do Prahy jsem dostala nápad. Jak jinak, než geniální... A cestou zpátky jsem v kufru auta, nebo spíš v celém interiéru vezla stromeček - krásný, veliký, vánoční. V hospodě jsem večer přesvědčila sympatického mladíka, aby přišel v sobotu ráno na zámek a pomohl mi mou skvělou myšlenku zrealizovat v plné parádě. 

Přišel... Vytáhli jsme ven stromek, velký květináč, pytel sádry, kýbl vody a jali jsme se stromeček  nainstalovat přímo před kapli. Náš rozhovor trochu připomínal večerníček Pat a Mat. A to, že k nim nemáme daleko se potvrdilo vzápětí, když můj mladý asistent rozmíchal sádru, já držela stromek v květníku, aby stál rovně. Nalil to tam, já chvíli stojím ani nedutám. A pak padla osudná otázka: "Už to tuhne?" "No...," začal Martin, ale to už jsem věděla, že je něco špatně. "Ona ta sádra nějak zmizela." Odhodlaně jsem odpověděla, že to nevadí, že na to přijdeme a že máme ještě dva pytle. Raději jsem ale místo přílišných experimentů volila jistotu. Táta, coby přítel na telefonu, nám poradil co a jak. A pak z nás byli skoro profíci. Po pár minutách stál stromeček v pozoru, jak voják na stráži. 

Teď už jen stačilo napsat na facebook, aby každý, kdo jde přes zahradu, přinesl ozdobu. Čtvrtou adventní neděli přinesu hvězdu a zazpíváme si koledy. Přiznávám, že jsem měla trochu sevřený žaludek, jestli tuhle výzvu lidi vezmou, jestli se zapojí. A povedlo se. Každý den přibývaly krásné ozdobičky. A výsledek? Posuďte sami. Já si myslím, že byl nádherný. 

I na koledy došlo. A videa jsou umístěná na youtube, aby si je každý mohl poslechnout.

Když jsem po vánocích stromek odstrojila, zůstala mi velká krabice plná drobných dárků v podobě ozdob. Příští rok je rozvěsíme v zámku.