Stěhování

Bylo 17.11.2020 ráno, když jsem dobalovala v původním bytě své věci. Byl první den mé nové budoucnosti. Po jednadvaceti letech budu poprvé bydlet sama. Byla jsem překvapená, kolik mám věcí. Krabice a krabice knih, těch bylo opravdu hodně. Stovky titulů. Seberozvojová literatura, leadership, finance... beletrie, poezie. Druhou velkou kapitolou jsou boty. Asi padesát šedesát párů lodiček... Nějaké protřídím, ale když já je prostě miluju... a hlavně nenosím vlastně nic jiného. Mám asi dvoje tenisky, jedny horské bufy (ty jo, kde vlastně jsou? Kdy jsem je měla na noze naposledy?), dvoje mokasíny a jedny kozačky bez podpatku. To je z placatých bot všechno. Dodneška si pamatuju, jak jsem si kupovala mokasíny na cestu do Ameriky a máminy kolegyně se na mě všechny přišly podívat, jestli se mi něco nestalo. Myslím, že to byly první boty bez podpatku, které jsem si u nich za celé ty roky koupila. 

Stěhováci byli prima. Velmi ochotní a šikovní. Naložili jsme auto po střechu a vyrazili směr Hluboš. Tam na mě už čekala ségra s rodinou a pár kamarádů, kteří mi mezi tím složili nové skříně, postele a hlavně mi pomohli nastěhovat všechny věci nahoru. Byl to pro mě ohromný pocit. Nejsem zvyklá, že by mi někdo jen tak pomáhal. Vlastně jsem si uvědomila, že nejsem zvyklá si říkat o pomoc. A tihle lidé se mi nabídli sami, jen tak... Ještě několik týdnů potom se za mnou stavovali pomoct dodělat řadu věcí, které bych sama dávala dohromady měsíce. Bylo to pro mě úžasné zjištění. A moc mi pomohlo odstartovat s důvěrou a nadšením novou životní etapu.