Jak jsem přežila kočičí válku

Časem se to trochu zlepšilo. Nejbezpečnější byly cesty na chalupu. Tam jsme jezdili povětšinou za teplého počasí, sedělo se venku a pokud už se muselo být uvnitř, místní klima bylo prostě příznivější a alergická reakce nebyla tak hrozná. 

Na zámek jsem se ale stěhovala sama. A přiznávám, že večery, zejména ty zimní, jsou tu někdy opravdu dlouhé. Miluji čtení, nemám televizi. Takže jsem si tu vytvořila nový dlouhodobý rekord, co týden jedna knížka. Když bych chtěla trochu švindlovat, započítala bych i drobné sbírky poezie, ale to je takové osvěžení pro duši... Taky jsem něco málo textů napsala. Ale bylo mi tu takové kočičí smutno. 

A pak to přišlo. Dostala jsem obrázek jednoho nádherného kotěte. Šedé se zelenýma očima. Roztomilé, ušaté... A navíc podle toho, co jsem se dočetla, přesně rasa pro mě. Nelíná, což se v obýváku, kde přijímám byznysové a diplomatické hosty, kromě návštěv soukromých, docela hodí. Navíc má takovou trochu psí povahu. No, miláček od pohledu! 

Ale, kde ho seženu? Jsem moderní žena, takže přítel Facebook měl jasno. Je tu velká skupina chovatelů a nadšenců pro Ruskou modrou, tak jsem se směle přidala a vznesla na fóru dotaz, zda by mi někdo kotě neprodal. Strhla se lavina reakcí, jak jsem si mohla dovolit něco takového napsat. Kotě není rohlík na krámě, co si to dovoluju jen tak poptat tady koupi kotěte? Co jsem to za člověka? To jen svědčí o mém charakteru! Ještě chvíli a asi by mě začali křižovat. Zbaběle jsem opustila facebookovou skupinu a začala hledat na Googlu. Našla jsem několik chovných stanic, asi 10 jsem jich oslovila, reakce přišla jedna. Pán byl velmi milý, zodpověděl mi dotazy včetně toho, že mi řekl cenu. Podlomila se mi kolena a řekla jsem si, že kočku asi mít nebudu. Večer mi ale přišla zpráva od kamarádky z Brna, že sleduje mé snažení, které jsem lehce komentovala na fb s tím, že jsem netušila, jak pracné to je pořídit si domácího mazlíčka. Poslala mi kontakt na svou známou, která zrovna tohle plemeno má a čeká chlupaté přírůstky...

Návštěva byla úžasná. Viděla jsem, jak rodina žije, jak se o kočky starají. I na lidské úrovni jsme si dobře rozuměly. Paní byla milá, vstřícná, ochotná. I cena byla výrazně nižší, než v Praze. Řekla jsem jí, že potřebuji to nejklidnější kotě z vrhu, které obvykle nikdo nechce. Přeci jen potřebuji, aby křesla zůstala v celku, záclony na svém místě a tak vůbec, byt v původním stavu. Čekání bylo dlouhé, ale radostné. Ze začátku nebylo jasné, jestli to bude holka nebo kluk, ale neměla jsem preference. Museli jsme počkat, až se trochu projeví jednotlivé povahy. A pak mi jednoho dne přišla fotka. Bude kluk! Moc jsem se na svého Prince těšila. Celým jménem se jmenuje Noble Princ, protože je z vrhu od N. Ale k zámku prostě patří princ. 

Hned jsem poslala fotku svého budoucího miláčka několika lidem včetně kamaráda, který zareagoval, že to bylo přesně pro jeho děti a hlavně pro maminku, která o kočku přišla. Ale že by mu stačila obyčejná venkovská. Neváhala jsem a nabídla mu kouzelné kotě, pro které hledala domov kamarádka z chalupy. Kočička, zlatíčko, želvovinové zbarvení... Skvělé, to bude právě ono! Číča bude mít domov, maminka společnost. Když ale došlo na to, že je třeba koťátko odvézt, kamarád přišel s tím, že to asi nepůjde... Nemohla jsem na chalupě říct, že kotě nechce. Rozhodla jsem tedy, že ho převezu sem a pustím ke třem divokým koťatům, které mi sem do dřevníku vypustil soused. 

S ohledem na počet myší v areálu jsem si říkala, že bude dobré mít tu kočky venkovní, které si s nim poradí. Domluvili jsme se se sousedem, že mi přinese dvě ochočená koťata ve věku tří měsíců, aby už byla samostatná. Já je budu krmit, ale zůstanou venku. A Princ bude můj mazlíček domácí. Všechno bylo jinak. Jednoho dne jsem našla ve dřevníku tři divoká koťata, kterým bylo tak devět deset týdnů. Mrňavá, vystrašená, nepolapitelná, hladová. Sotva jsem se přiblížila, bručela, prskala a rozhodně se nedala chytit. Jindřiška s Romanem ze spodního bytu se rozhodli se o ně starat se mnou. Nakoupila jsem kočičí konzervy a litry mléka. 

V červenci jsem přivezla Barušku. Říkala jsem si, že ji pustím k těm třem a že se skamarádí a budou tam spolu. To, co se odehrávalo během pár hodin dole na dvoře byl cílený útok smečky proti vetřelci. Nakonec jsem Barušku našla v dílně mezi lahvemi s ředidlem a barvami. Vyděšená, roztřesená, jen pískala, jak se bála. Vzala jsem ji nahoru do chodby s tím, že bude spát tam a zítra to nějak vyřeším. Dala jsem ji deku do krabice, mlíčko, něco k snědku. Hladila jsem ji, až se trochu uklidnila. V krabici ale nevydržela dlouho. V nestřeženém okamžiku zalezla do výklenku za kotlem a tklivě mňoukala. U toho by neusnul ani chlap se železnými nervy. Asi hodinu mi trvalo, než jsem ji na sušenky vylákala ven. Dobře, bude spát v předsíni a v kuchyni. Holt obětuji to, že nemám dneska žádný kočkolit a ráno budu uklízet loužičky. Mňoukání nepolevovalo. Věděla, že jsem v ložnici za zavřenými dveřmi. Bála se a potřebovala pohladit. A tak hned první noc spala se mnou v posteli. Přilepená ke mně, ani se nehnula. Ráno mě začala olizovat nejdřív ruce, pak na krku. Sedla si mi na hrudník a předla. Když jsem ji polospící pohladila, lehla si a s láskou největší mi začala olizovat obličej. Musela jsem se smát. Byla neděle půl šesté ráno a mě bylo jasné, že tohle zvíře už z bytu neodejde. Ještě na chvíli jsme usnuly. V půl osmé mi došlo, že doteď nebyla na záchůdku. Snad to ještě chvíli vydrží! Skočila jsem do auta a rychle dojela do Příbrami. Koupila jsem kočkolit, hračky, kočičí jídlo a rychle domů. Přijela jsem akorát včas. Připravila jsem jí misku s písečkem. Držela jsem se rady, že ji tam nemám nosit, ale vzít ji pod břichem a doťapkat s ní na místo, vzít pacičky, zahrabat a zvednout jí ocásek. Udělaly jsme to dvakrát, aby si byla jistá, kam jít. Samozřejmě na povel se nevyčůrá. Ale za pár minut slyším hrabání ... Ten blažený zvuk! Chytrá kočička. Došla jsem ji pohladit a dát bonbónek. Začalo úžasné mazlivé období. Je báječná, chytrá, hravá, veselá a hlavně učenlivá. Aportuje malou plyšovou myšku. Vydrží to klidně půl hodiny. Ráno, sotva se vzbudím, sedí u mě na posteli s myší v puse. Čtu o něco méně. Ale pořád to jde. Miluje koukat na to, když v knížkách něco podtrhávám, nebo si dělám poznámky. Je celá já. Knížky a tužky... to je velká láska.

Uteklo to... Zítra si mám jet pro Prince. Podlehla jsem lehkým pochybám, jestli to všechno kočičáci zvládnou. Budou se mít rádi? Dokážou se skamarádit? Hovor nebyl nijak dlouhý. Paní chovatelka mě ujistila, že Princ je úplný kliďas, a že sžití s jinou rasou nebude problém. Důležité je, aby Baruška byla zdravá. A to je. Očkovaná, odčervená, bez jakýchkoliv příznaků. 

Princ se mi usadil na klíně, jen co jsem si sedla u paní v obýváku. Pak se mi nasoukal do lodiček, aby vyzkoušel, jaké to je, chodit na podpatkách. Návštěva byla vcelku krátká. Měli jsme před sebou tři hodiny v autě. Půlhodiny mňoukání... spánek asi hodinu... znovu mňoukání... a pak už jen tiché pozorování, co se to děje. Vypadá jako plyšák. Je krásně heboučký. Rodiče hlídali Barušku, aby nebyla celý den doma sama. Pohladili si Princátko a brzy na to odjeli. 

A pak to začalo. Z mé milované Barušky se stal břichomluvec. Bručela, syčela jak saň, z očí jí šlehaly blesky, spustila se jaderná reakce. Šla Princovi po krku od prvního momentu. Ze začátku se ani nebránil. Byl unavený po cestě, vystrašený z toho, co se děje. Snažila jsem se Barču odhánět, jeho hladit, chovat, dodávat mu pocit bezpečí. První noc jsem spala naznak v podstatě v pozoru. Z jedné strany Princ přilepený k levému boku. Zprava obdobně přilepená Baruška. Sotva se probudili, byli v sobě. Barča se mnou nemluvila, moc nejedla, jen byla pořád Princovi v zádech a číhala na správný okamžik. Bitva trvala kromě pauz na jídlo a na záchod v podstatě celý den. Odpoledne se trochu prospali a večer byli v sobě zas. Další noc jsem se nevyspala vůbec. Útočili na sebe, Prince jsem sundávala několikrát ze závěsů. Visel na nich tři čtvrtě metru nad zemí. Nahoru to nešlo a dolů se bál, protože tam číhal nepřítel. Navíc do toho ještě mám dost pracovního napětí na několika frontách. Další probdělá noc. Mám nervy na pochodu. Já to nevydržím. Kočičí napětí se stupňuje. Princ používá určité taktiky "vyhrál jsem paničku" a chodí se ke mně dlouze mazlit. Baruška to pozoruje v sedě na okně. Nemazlí se se mnou. Vypadá smutně. Na druhou stranu ona vyhrála "velké území v obýváku a moje červené křeslo". Princ v mé nepřítomnosti spí pod skříní. Napětí sílí a stupňuje se. Princ si mě v jednu chvíli spletl se šplhadlem a zatnul se mi do zad, že mi tekla krev. Vzpomněla jsem si na Pokáčovu Kočku.

A dost! Napsala jsem paní chovatelce, že bude lepší, když najde Princovi novou rodinu. Konverzaci následující rozepisovat nebudu. Vyslechla jsem si všechno a za rámeček bych si to fakt nedala. Bylo mi z toho moc smutno. Ale nezvládám to ani já, ani koťata. Máma a Daniela mě utěšovaly, že to přejde. Ale kdy? Byla sobota ráno, já měla před velmi důležitou akcí, byla jsem totálně nevyspalá, nervy na pochodu, naměkko z toho, jaký jsem to člověk v očích té zkušené chovatelky... Do rána to snad nějak koťata přežijí a zítra si uděláme s Princem výlet zpět na Moravu. 

Akce dopadla nad očekávání skvěle. Já v bytě nebyla celé odpoledne. Občas tam pro něco zašli rodiče, nebo kamarádi, co mi s akcí pomáhali. A pak večer Daniela, zkušená chovatelka. Několik hodin se koťatům věnovala. Metody skamaráďování bylo zajímavé pozorovat. A výsledek?! Celou noc spali ti dva se mnou v posteli, každý jsme měli svůj prostor a pohodlí. Ráno mi Baruška umyla obličej. Princ mi vydrhnul krk. V době, kdy si hrál s mávátkem s rolničkou, Baruška jako každé ráno aportovala svou bílou myšku. 

Dnes už je to několik dní, co ti dva jsou jedno tělo jedna duše. Hrají si, myjí se navzájem, spí spolu v křesle a na okně. Pravidelně sundávám každé ráno Prince ze závěsu, ale to jen tak z plezíru, protože je to prima houpačka. Baruška mi dál okusuje knížky a poznámkový blok. Když pracuji v kanceláři, Princ leží na horním šuplíčku pořadače na papír, Baruška sedí vedle mě na barové židli a sleduje, jak mi prsty běhají po klávesnici.

A já konečně můžu říct: "Přežila jsem kočičí válku."