Od projektu ke smlouvě

Žila jsem v jiné časové dimenzi. Vlastně jsem čas vůbec nevnímala. Hladina adrenalinu byla na maximu. Spala jsem čtyři hodiny denně. Nemohla jsem usnout, jak moc moje mozkové závity pálily nové cesty, nové kombinace, představy, argumenty... V hlavě jsem absolvovala snad stovku klíčových jednání... samozřejmě úspěšně :-) V reálu čas běžel asi o něco pomaleji a já měla i své běžné povinnosti v dalších projektech a firmách. 

Můj metabolismus se po letech nastartoval a začala jsem úplně přirozeně hubnout. A začalo se dít i několik dalších neskutečných věcí. Začaly mi v hlavě naskakovat opět básničky. Jak dlouho jsem nepsala poezii? Dvacet let? To víc... Rok draka vyšel v roce 2000. To je už čtvrt století. A těch pár textů v almanachu Řeka úsvitu, to byla fakt bída... Teď se poezie rodila úplně sama. Jeden text za druhým, každé ráno. Hotové. Nic jsem nemusela vymýšlet. 

Čekání na schůzku s velkým dárcem mě znepokojovalo. Den dva tři... Nemůžu čekat, musím něco dělat. Komu dalšímu zavolám? Koho znám, kdo zná...? Můj mentor mě povzbuzoval. Chvílemi už jsem opravdu nevěděla kudy. Pak přišla rada: "Prostě konej!" Ale co mám konat? Nechtěla jsem však nechat zprávu bez odpovědi, tak jsem vždycky něco vymyslela... Opravdu se vždycky něco našlo. A když už to vypadalo, že fakt ne, koupila jsem si drobnost do nového domova - skleničky s českým granátem a nealko Bohemku. 

Čas běžel, kombinace toho, co udělat, abych se na velké jednání dostala se zužovaly. Blížilo se datum finálního rozhodnutí. 15.9. musím dát odpověď. Mám peníze nebo ne? Už to vypadalo, že se schůzka uskuteční, ale nevyšlo to. Byla jsem zoufalá, že to nemohu ovlivnit. Po měsíci od začátku akce jsem měla první čtyři kila dole. Volala jsem svému mentorovi, který řekl, abych se celého projekt mentálně vzdala. 

AŤ TO DOPADNE JAKKOLIV, DOPADNE TO DOBŘE.

Ta slova mi zněla v hlavě pořád dokola. Nechtěla jsem se toho vzdát, ale nic jiného dělat nešlo. Bylo 15. září pozdě večer, když jsem musela napsat sms, že sice nemám zamítavé stanovisko, ale nemám pozitivní a souhlasné...

"Vzdávám se, prodejte to druhému kupci." To ale nebyla věta, kterou chtěl pan Landa slyšet. Můj projekt se mu líbil. Nabídl mi snídani za dva dny v Praze. To, že kolem řádí pandemie covidu jsem vnímala jen okrajově. Naše setkání bylo velice pozitivní. Domluvili jsme se na postupném odkupu. Detaily dořeší právníci. Řekli jsme si čísla, roky, podmínky a bylo to. Plácli jsme si. Pro oba z nás je slovo víc než smlouva. Požádala jsem svého známého právníka, jestli by mě zastupoval. Byla jsem skutečně vděčná, když řekl, že ano. Musela jsem oslovit Gábi a další lidi k tomu, aby se stali členy orgánů nové společnosti. Do jednoho kývli. Byla jsem nadšená.    

21.9. jsem založila Zámek Hluboš, z.ú. To bylo vtipné. Musela jsem se zápisem pár dní počkat, až Gábi dají novou občanku, protože se mezi tím ještě konal její Den D. V době pandemie a znovu vyhlášeného nouzového stavu věci fungují nějak jinak. Třeba soudy pracují ještě pomaleji, než obvykle. Netrpělivě, jsem očekávala zápis do rejstříku. Začala jsem přemýšlet o novém bydlení. Jaké to tam bude? Po diskusi s manželem bylo jasné, že on na Hluboš rozhodně bydlet nejde. Jaké to tam bude bez něho? Moje váha vytrvale klesala dál. V půlce října jsem měla už osm kilo dole. 

Jednoho večera jsem brouzdala na internetu a našla křeslo - červený ušák Charlotte. Dokonalý! To člověk nevymyslí! Tak jsem ho objednala. Požádám o odložené doručení. Pan Landa mi už při naší schůzce v září dal klíče, abych se mohla připravit na stěhování. Bylo třeba zazdít trubku od topení do podlahy a pár dalších drobností. 

Mezi tím probíhala komunikace mezi právníky. Sem - tam - sem - tam. Ale směřovalo to k výsledku. Co ale to IČo? Pořád nic? Hurá! Zpráva z datovky. Chybka! Musíme doložit živnostenské listy. Je pondělí večer, omezený pohyb venku, omezená fungování kanceláří. A my máme v pátek termín podpisu... Nutně potřebuji živnostenský list ve středu... Peripetie s hledáním úřadu, kde mi udělají dokument na počkání, nebudu popisovat. Na Stodůlkách nezklamali. Jsou skvělí. Přišla jsem tam ráno a v poledne měla papír v ruce. Šup do auta a rychle na soud. Oznámení o přidělení IČ a rozhodnutí o vzniku subjektu proběhlo ve lhůtě. Proč ale nejsme vidět na rejstříku? "Milá paní, na to máme také lhůty..."

Nervozita na všech stranách stoupala. Musela jsem něco udělat. Objednala jsem si skříně a koupila závodní taneční boty. Tanec mi v životě moc chyběl. Ukázalo se nakonec, že doručení nábytku proběhne až v prosinci.

4.11. jsem u naší květinářky Verunky koupila dvě kytice rudých ekvádorských růží. Vypadaly fantasticky. Jednu pro Lucii a jednu pro svou právničku, která se o celou smlouvu starala. To už jsem měla dole 12 kg.   

5.11. jsem během pár desítek minut podepsali všechny dokumenty. Den D proběhl podle mých představ. V mezičase mi na zámek doručili křeslo a já si také dovezla obří matraci. Na Hluboši jsem spala hned ten den.